Koncem července se ve víkendovém sídle Garveyovců sešlo několik nadšenců, kteří si chtěli dopřát pár společných chvilek okořeněných sportovním klání. Z celého Bronxu čítajícího 19 hlav se dostavili Garvey, Neča, Agbar, Víťa s Irenkou a Basák s Míšou.
Na programu byly kromě tradičních večerních aktivit i aktivity sportovní, a to turnaj v badmintonu, výjezd na kolech po křivoklátských hvozdech a popř. závody plavání stylem "hlavně přežít". Pro nesportovce byly připraveny toulky lesem spojené se sběrem jedlých hub.
Páteční večer proběhl v rámci poklidného grilování specialitek dodaných firmou Catering NEČA & Víťa comp. a bylo dohodnuto, že následující den započneme cyklo výletem a ne do nedalekého Nižboru (trasa cca 12 km), jak hostitel plánoval, ale na daleký Křivoklát (trasa cca 36 km). Jediným spokojeným byl Basák, který si v náročných a dlouhých terénech libuje. Jak jsme se druhý den dozvěděli, na horském kole i závodí!
Počasí sobotního dopoledne se ukázalo jako zcela nevhodné pro aktivity jiné než výjezd na kolech. Pro badminton tudíž nebylo možné lobbovat, a tak jsme se vydali na neuvěřitelnou cestu po okolních kopcích. Po vcelku příjemné cestě na Křivoklát, která byla korunována cca 4 km sjezdem jsme se v předhradí setkali s dobrodruhem Agbarem, který si přicestoval až z Rudné. Jak vypadal je možné shlédnout na fotografii s Nečou (jako Agbar jsme večer vypadali všichni).
Po prohlídce chůze schopných jedinců (kromě Garveye, Neči a Agbara zbytek) jsme se vydali podívat se na literárně známou restauraci U Rozvědčíka, o které se zmiňoval Ota Pavel ve svých prózách. Samoobslužná restaurace (viz foto) asi už dávno pozbyla ten romantický nádech, který jsme měli možnost zhlédnout ve filmu Smrt krásných srnců.
Poslední světlý okamžik cesty nastal při čekání na převoz přes Berounku. Po vylodění na druhém břehu se cesta přehoupla do druhé, nekonečné půlky. První stoupání cca 45% jako by předznamenalo naše (tedy aspoň moje určitě) trápení. Po tomto vrcholovém vystoupání (nebo i vystoupení) následovalo pár metrů po rovince, ale hned další vzdálené vrcholky. Když jsme si mysleli, že horší už to nebude, začalo pršet. A přidaly se kroupy. V této době udával tempo již zmiňovaný kamzík Basák, kterému úspěšně sekundoval Víťa, Agbar i Míša (!), která ještě více podlomila naše sebevědomí větou, že letos na kole sedí poprvé.
Po návratu na chatu se sušilo kde se dalo (rodina Basáků zkušeně obsadila plot, takže celý následující víkend Garvey odpovídal sousedům, cože se to u nich dělo). Večer se odehrál zcela monotematicky, kdy nikdo na nic neměl sílu a již ve 24 hod. měli všichni půlnoc.
Nedělní dopoledne jsme se ještě snažili rozhýbat naše těla badmintonem (v oddechovém duchu), ale vítr byl proti. No nic. Sbalili jsme se a jeli domů. Myslím, že akce, byť jsme nevyužili všech plánovaných aktivit, byla povedená a doufám, že nebyla poslední.